...Kdo ví?
Je krásná a teplá letní noc. Sedím na molu u rozlehlého rybníka, poslouchám šplouchání vody a pozoruji hvězdy. Mírný vánek si pohrává s mými vlasy, ale všude kolem je ticho, jen občas ke mně dolétnou útržky smíchu od táboráků na protějším břehu. Vzduch je prosycen letní vůní a já cítím tu pohodu, která je skoro hmatatelná. Však jsou prázdniny. A teprve začínají. Proto jsme se rozhodli, že si jich užijeme co nejvíc. A to je důvod, proč jsme zrovna v kempu u tohoto rybníka. Párkrát jsme tu sice byli s rodiči, ale na protějším břehu v chatkách. Ale je tu krásně, nezničená příroda, spousta pěkných památek...a nejen památek. O pěkné kluky tu také není nouze. Ach jo, kluci. Jsem tu se třemi kamarádkami a dvě tady mají své kluky. Původně to měla být dámská jízda, ale nějak to nevyšlo. Naštěstí jsou jejich kluci fajn, takže spolu vycházíme celkem dobře. Bohužel právě teď se objevily drobné neshody. To je také důvod, proč tady sedím a pozoruji vodu a hvězdy. Chtěla jsem na chvíli odejít, všechno si srovnat…Využít toho, že jsme tady bez rodičů, takže mě nebude nikdo shánět, protože teď máme relativní volnost a můžeme si prázdniny vychutnat do poslední kapky. Naštěstí máme skvělé rodiče, kteří nám věří a pustili nás samotné. A můžeme si být jisté, že se neobjeví bez ohlášení.
Z přemýšlení mě vytrhnou až nějaké zvuky. Postavím se, ale i když svítí měsíc a je jasná noc, nic ani nikoho nevidím. Kolem je totiž řídký les. Nebezpečí by mi tu ale hrozit nemělo. Všichni vědí, že tady jsem, ale také vědí, že jsem chtěla být sama. Že by mě sem někdo šel postrašit? I s tím jsem se totiž u svých kamarádek setkala. Ale teď by měli být se svými kluky, nebo ne? Na odpověď však nemusím čekat dlouho. Když už se otočím zpět k vodě a chci si sednout, někdo do mě zezadu strčí. Bohužel jsem stála moc na kraji a útok byl nečekaný, takže skončím ve vodě. Ale jak jsem řekla. Je teplá noc, tak mi to ani moc nevadí. Jen by to chtělo koupat se bez oblečení. Tak příště.
Vyhrabu se na břeh. Zase je tu prázdno. Tak kdo mě tedy hodil do té vody? I tato záhada je však brzy rozluštěna. Uslyším totiž štěkot a vzápětí uvidím štěně vlčáka. Je tu sám. Žádného páníčka, který by se po svém psovi sháněl nevidím ani neslyším. Je vidět, že si ten pes chce hrát. Zavolám na něho. Přiběhne ke mně. Nebojí se mě a já jeho také ne, protože doma psa máme. Chvilku si s ním hraji, ale pak mě napadne, co tady ten pes dělá tak v noci a ještě sám.
„No kde máš páníčka?“ zeptám se ho, ale odpovědí mi je jen jeho radostný štěkot. Je to hravé štěně. Doma si s ním asi moc nehrají, tak se potřebuje vydovádět. Vypadá to, že se utrhl a někomu utekl. To znamená jediné, nikdo ho hledat nepůjde a já musím něco udělat. K sobě si ho ale vzít nemohu. Spíme ve stanu a je tam i tak málo místa, ještě tam mít psa, který chvilku neposedí. To by mě asi kamarádka zabila.
Když už si dost vyhraje, začne mě někam tahat.
„No copak je? Co mi chceš ukázat?“ promluvím na něho laskavým hlasem a on se rozběhne do lesa. Jdu za ním, ale les je dost tmavý, takže mi moc nechybí k tomu, abych si vypíchla oko. Přes husté větve stromů sem bohužel měsíční světlo nepronikne. Asi po patnácti minutách rychlé chůze dojdeme k nějaké jámě. Není moc hluboká a ukáže se, že právě ona jáma je předmětem pejskova zájmu. Tam se totiž zastaví a začne štěkat. Počká až tam dorazím také a pak skočí dovnitř. Teprve potom si všimnu kluka, který je uvnitř. Asi páníček, napadne mě. Vzápětí zaslechnu jeho hlas: „Ziky, no konečně, kde ses toulal? Přivedl jsi někoho?“
„Jo, přivedl,“ odpovím za Zikyho, protože od něho by se odpovědi nikdo nedočkal.
„To je dobře,“ oddychne si kluk.
Skočím za ním do díry. „Co tady děláš?“
„Ale, šel jsem Zikyho vyvenčit a protože byla tma, tak jsem přehlédl tuhle díru a skončil tady. To by samo o sobě zas až tak moc nevadilo, ovšem za předpokladu, že bych se mohl postavit a vylézt ven. Jenže to bohužel nemůžu, tak jsem poslal Zikyho, aby někoho přivedl. No a pak už jsem se jenom modlil.“ řekne s úsměvem.
„A já tě mám jako vytáhnout, jo?“
„Ne jako, doopravdy, ale musíš opatrně.“ usměje se.
Nakonec se mi ho podaří v té díry dostat. I když to dá dost práce. Díra je hlubší, než se na první pohled zdála. Kluk se mi představí jako Jarda a docela se rozpovídá. Když vyjdeme na silnici, zjistím, že je celkem pohledný. Pomohu mu dojít k jeho chatě, protože sám by nedošel. Po cestě se dozvím, že je tu také na prázdninách, ale na rozdíl ode mne sem jezdí každé prázdniny, protože ta chata je jeho prarodičů.
Za tu dobu, co jsme spolu si toho stihneme dost říct, takže se pak u branky loučíme jako staří známí. Prý mě přijde do kempu navštívit i se Zikym. Nevím, jestli mě tam vůbec najde, ale i tak to vypadá slibně. A to je teprve začátek. Možná, že to dopadne lépe, než si myslím …Kdo ví?
